OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Technici ze Santa Fe přicházejí po deseti létech s druhým řadovým albem, které si rozhodně zaslouží pozornost všech fanoušků náročnějšího death metalu. Deska je oproti jejich debutu měkčí, preciznější a prostá grindcoreových elementů. Kvarteto se vydalo vstříc mnohem progresivnějším vodám a výsledek často zní jakoby ultratechničtí BRAINDRILL narazili do německých progerů z OBSCURA. Místy slyším odkazy na staré NOCTURNUS.
Deset let vývoje je tu znát. FIELDS OF ELYSIUM hráčsky vyspěli, což dávají rádi na odiv. Ubrali na síle, zuřivosti a temperamentu a přidali na aranžérské i hráčské ekvilibristice a přemýšlivosti. Celkový zvuk je mnohem měkčí, velmi často se obě kytary proplétají ve vyhrávkách, drtících arpeggia, a baskytara se silně prosazuje lehce zbustřeným zvukem, jenž má ale ve svém základu charakter medových odstínů. Místy se FIELDS OF ELYSIUM přepínají do až jazzrockových nebo poprockových poloh, jimiž se snaží materiál provzdušnit. Dělají to často tak, že se instrumentální nález zlomí do zdrženlivé melodické pasáže, kterou provázejí melodické vokály.
Velmi často ale budete mít pocit, že jednotlivé skladby hlavně předkládají technické finesy a umění všech zúčastněných. Celé album je vlastně poněkud přetechnizované, velkorysé a okázalé. Z tohoto elementu jsem byl nadšený při prvních posleších, ale postupem času se začíná jásavost nad předváděním hráčských schopností vytrácet. Je toho tu zkrátka příliš mnoho a po čase je únavné to všechno vnímat. Navíc se dostaví i pocit, že skladby se sice neustále vyvíjí překvapivým způsobem, ale ty fragmenty, ze kterých jsou poskládány, jste už před tím párkrát slyšeli.
„In Ancient Contemplation“ je album, které nabízí progresivní death, co se často ohlídne do minulosti. Vlastně takové současné a svěží intelektuální death metalové retro. A i přes výtky, které jsem zmínil, musím říci, že podobná nahrávka od ne zcela známé kapely mi tu už delší dobu chyběla.
Natlakovaná, progresivní,technická deathovka se stylovými odbočkami například k jazzrocku.
7,5 / 10
Andre Lamoreux
- Bass, Vocals, Synth
Michael Petry
- Drums
Daniel Murphy
- Guitar, Backing Vocals
Quanah Lee
- Guitar, Vocals
1. Papas Perfectas
2. From the Shoulders of Giants
3. The Whip or the Carrot
4. Bedside Dragon
5. Alligator Mountain
6. On the Meeting of Two Eternities
7. Frogs in the Distance After the Rain
8. Asterisk
9. Abstaining the Hive Mind
In Ancient Contemplation (2019)
Unraveling Arcane Dynamics (2009)
Vydáno: 2019
Vydavatel: DIY
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.